Jsem Andrea a mám ráda příběhy ...

Můžete mít vybavení za stovky tisíc, ale stejně je jednou z nejdůležitějších věcí umět bezvadně ovládat svůj fotoaparát. Ideálně poslepu. Doslova. I kdyby vás o půlnoci po divokém večírku vzbudili, jak dostanete do rukou svůj přístroj, měli byste bez přemýšlení zvládnout nastavit Svatou Trojici "ISO, čas a clonu".

Tuhle část mojí práce mám úplně nejraději. Jsou to chvíle, kdy si můžu svobodně dělat naprosto cokoli. Nic mě nesvazuje a nikdo nikam nesměruje. Jde o moje vlastní projekty.

Na mých fotografiích museli být vždy lidé. A to se vlastně dodnes nezměnilo. Samozřejmě jsem si zkusila fotit i vše ostatní: zátiší, subjektivní krajinu, architekturu, makro, sport, divadlo, cihlu i vajíčko (ti, co prošli nějakou fotografickou školou, vědí;)). Ale vždy jsem se vrátila zpět k lidem a mému milovanému portrétu.

Sedám si k malému kulatému stolku a objednávám si tu nejlepší vídeň v Praze. Labužnicky usrkávám a zaposlouchávám se do hry na klavír, která se line kavárnou. U okolních stolečků sedí mladí i staří, všichni o něčem zaujatě debatují.

Asi tak 99,9 % mých focení začíná větou "nejsem fotogenická".

Svatby mě dojímají vždycky, ale tahle .. ta mě vzala nějak víc u srdce :)