Vzkaz mému mladšímu fotografickému JÁ

Sedám si k malému kulatému stolku a objednávám si tu nejlepší vídeň v Praze. Labužnicky usrkávám a zaposlouchávám se do hry na klavír, která se line kavárnou. U okolních stolečků sedí mladí i staří, všichni o něčem zaujatě debatují.


Panoramatickým oknem pozoruji dav splašeně pobíhajících lidí, kteří spěchají. Každý někam, pro každého z nich je to někam zásadní. Na kolejích se právě míjejí dvě nervózně cinkající tramvaje, kolem nich plno aut. Můj pohled se přesouvá dál. K největšímu starobylému a doposud obývanému hradu na světě - přesně tak, k tomu našemu Pražskému. Pak sklouzává níže, k Vltavě... 

Přestávám vnímat čas a chvilku to celé jen pozoruji. Řeka si svobodně plyne, přeskakuje jez, přátelsky pohupuje loďkami... na kopci majestátní hrad coby věčný symbol města a místní historie... šrumec kolem... Nechápu, jak se to celé vejde do tak malé chvilky.


Procitám a ocitám se zpět v kavárně Slávii u své kávy a... dostávám Nápad. Napíšu blog svému mladšímu fotografickému JÁ. Praktického průvodce "jak na věc". Ryze praktické rady, žádná suchopárná teorie. Třeba se to někomu bude hodit! Někomu, kdo je teprve ve fázi, jako bylo kdysi to mé nezkušené fotografické já. Hledající, tápající, potřebné.

Vzpomínám, jak jsem často zabředávala do hromady teorie. Technické údaje fotoaparátu, jaký vybrat a použít objektiv, kompozice, světlo, blesky, odrazné desky, psychologie člověka, pózy, hloubka ostrosti, ISO, čas a clona... A jak to všechno zkombinovat, aby byl výsledek takový, jaký jsem si přála. Měla jsem z toho hlavu jako barák. Barák plný haraburdí i pokladů, které bylo třeba praxí protřídit a zjistit, co z toho se hodí, nač se to hodí a jak to navzájem zkombinovat v dokonalý celek.



Technicky nejsem moc zdatná. Na všechno jdu spíš citem, což mi ve finále vlastně pomohlo. A pomáhá dodnes. Vždyť co by byl fotograf bez intuice. 

Časem jsem přišla na to, že stačí opravdu málo! To říkával už architekt slavné vily Tugendhat Mies van der Rohe: "Méně je více."

Dnes chodím na portrétní fotografování s klienty jen "s malou kabelkou", ve které mám svou zrcadlovku s nasazenou pevnou padesátkou (jedním záložním širším sklem, pro případ ...) a s odraznou deskou.


Světlo hledám přirozené, protože pánbůh nám svítí nejlíp a nejkrásněji. A navíc ušetřím za baterie a drahé ateliéry. Fotit se dá opravdu úplně všude, tak proč se dobrovolně zavírat do ateliéru. Já osobně mám ráda volnost a přirozené "dekorace" a pozadí, které svět venku tak velkoryse nabízí.