Jsem Andrea a mám ráda příběhy ...


Fotím, pořádám fotografické workshopy a radím začínajícím fotografům.

Moje životní krédo je "v jednoduchosti je krása!"


Patří mezi nejcennější rostliny na světě. Kdysi se používala dokonce jako platidlo. Je jednou z nejkrásnějších, nejvzácnějších a nejdéle pěstovaných květin vůbec.

Loučím se s posádkou. Dělám první krok z letadla a... klobouk letííí, je ten tam. To mě vítá sám velký všudypřítomný vítr meltemi. Nasávám ho a cítím vůni soli a moře. Tenhle pocit miluji...

Můžete mít vybavení za stovky tisíc, ale stejně je jednou z nejdůležitějších věcí umět bezvadně ovládat svůj fotoaparát. Ideálně poslepu. Doslova. I kdyby vás o půlnoci po divokém večírku vzbudili, jak dostanete do rukou svůj přístroj, měli byste bez přemýšlení zvládnout nastavit Svatou Trojici "ISO, čas a clonu".

Tuhle část mojí práce mám úplně nejraději. Jsou to chvíle, kdy si můžu svobodně dělat naprosto cokoli. Nic mě nesvazuje a nikdo nikam nesměruje. Jde o moje vlastní projekty.

Na mých fotografiích museli být vždy lidé. A to se vlastně dodnes nezměnilo. Samozřejmě jsem si zkusila fotit i vše ostatní: zátiší, subjektivní krajinu, architekturu, makro, sport, divadlo, cihlu i vajíčko (ti, co prošli nějakou fotografickou školou, vědí;)). Ale vždy jsem se vrátila zpět k lidem a mému milovanému portrétu.

Nedávno jsem četla krásné pojednání o tom, kdo je to amatér.

Kdo mě zná, tak ví, jak moc se bojím výšek. Před časem jsem vlezla na Dívčích hradech na asi 1,5 metru vysokou zídku a najednou mě totál ztuhly nohy. Do dnes to nechápu. Nešlo udělat krok tam ani zpět.

Sedám si k malému kulatému stolku a objednávám si tu nejlepší vídeň v Praze. Labužnicky usrkávám a zaposlouchávám se do hry na klavír, která se line kavárnou. U okolních stolečků sedí mladí i staří, všichni o něčem zaujatě debatují.