Obhajoba tištěné fotografie

Žijeme v digitální době a nemá smysl (se) tomu bránit. Každý si dnes s sebou nosíme foťák v telefonu. Fotíme při každé příležitosti, cvakáme a často neřešíme kvalitu, však v tom množství se určitě aspoň jeden snímek povedl...



Všechny ty "obrázky" se hromadí v paměti telefonu nebo počítače. A jednou nastane den, kdy třeba přijdeme o disk. A je po fotkách. To by tolik nevadilo, jenže... jenže tím přicházíme také o vzpomínky. Až pak nám dochází, že jsme přišli o poklad! O to, jak jsme my i naši drazí vypadali v tom a tom věku. O to, jak naše děti rostly šíleným tempem, o různé životní fáze.



Fotku, kterou můžete držet v ruce nebo pověsit na zeď, prostě nic nepřekoná.  

Prosím, tiskněte fotky! Jsem portrétní fotografka, tak se dá čekat, že ode mě uslyšíte zrovna podobné doporučení. Ale já to říkám z hluboce osobního přesvědčení, ne jako fotografka. 

Vlastně to bylo téma mého historicky 1. článku na blogu. Psala jsem tam tehdy:

"Moc ráda vzpomínám na to, jak jsem sedávala s babičkou v kuchyni u krabice s černobílými, časem zažloutlými fotografiemi, na kterých se objevovaly postavy s již těžce rozpoznatelnými obličeji. A přece jsem se na ně dlouze dívala se zatajeným dechem a před očima mi běžely krátké scény jako ze starého filmu, když babička tichým hlasem vyprávěla, jak to tehdy bývalo...
To to uteklo! Něco pominulo, lidé zestárli, někteří zmoudřeli :o) Jen fotografie zůstaly! A s nimi mnoho krásných vzpomínek. Jako by se díky nim zastavil čas..."

Babičku už tu s námi bohužel není, ale díky fotkám na kterých je vyobrazena se svými čtyřmi pravnoučaty, je s námi pořád. A to se tak nerada fotila! Když jsem jí řekla, že jsem jí objednala k fotografce (chtěla jsem být na fotkách jednou i já), tak mi řekla: "Co na mě bude kdo fotit?". Ale myslím si, že i ona si nakonec focení užila a já mám teď na zdi malý poklad. A jsem za něj opravdu vděčná. 

Poslední dobou focení zaměřuji na ženy. Dívky všeho druhu. Slečny, svobodné, vdané, těhotné, zasnoubené, zamilované, businessmenky, babičky. Prostě fotím všechny možné (ne)obyčejné Ženy! Uvědomuji si, jak je důležité umět si připomenout určitou životní fázi... a moci se k ní kdykoli vrátit aspoň ve vzpomínkách. 



Když fotím, je to den jen pro mou klientku, kdy neexistuje nic jiného než ona. Hýčkáme ji, nejdřív moje vizážistka a pak já při samotném focení. Je to pro nás všechny odpočinek a relax. Ženské souznění. Neříkám, že fotím jen holky. Ale mám to nejraději. :-) Samozřejmě za Vámi na focení může dorazit přítel či manžel nebo celá rodinka a zakončíme focení i rodinnými fotografiemi. 


(Foto backstage fotografií: Jana Hodalová - PhotoJane)


Z výsledných fotek ráda zhotovím velkoformátové plátno na zeď domova. Nebo fotografie uložíme do ručně vyrobeného boxu, ve kterém je uchováte pro svá vnoučata a další generace. Někdy po mně klientky chtějí leporelo se svými fotkami, aby ho věnovaly příteli, milenci, manželovi, mamince, babičce, dceři. A z toho mívám obrovskou radost - z té představy, že fotografie žijí...